Cesta k středu

Land art

Cesta k středu je moje diplomová práce. Podívejte se na video z Plzeňské Pecha Kucha Night, kde o něm velice stručně povídám.

Žijeme v zajímavých časech. Naše civilizace vykazuje symptomy rozpadu. Problémů a krizí máme dnes tak mnoho, že současnou situaci ve světě můžeme lehce chápat jako konec, chaos, rozklad, zlomit nad tím vším hůl a snažit se si pro sebe utrhnout poslední zbytky. Případně se můžeme před situací schovávat a klamat se postojem, že se nic neděje. Nebo se na situaci dívat z vyšší perspektivy a rozklad chápat jako proces transformace.
Naše civilizace totiž prochází v současné době hlubokou proměnou na všech úrovních, která je spojená s radikální rekonfigurací našich dosavadních hodnot a priorit, s rozpadem mnoha struktur a institucí, ale především s celkovou proměnou našeho vědomí, našeho světového názoru a s opouštěním nefunkčních vzorců a způsobů života.
V této souvislosti chci poukázat na důležitou analogii, která by nám mohla pomoci lépe zvládnout tento proces transformace a krize s ní spojenou.
Lidstvo se v podobné situaci ocitlo mezi lety 800-200 př.nl. Toto období se nazývá osovým, středovým věkem. Došlo k velké změně vnímání světa od kmenového vědomí k individuálnímu vědomí. Lidé začali o světě přemýšlet racionálně. Osobní zkušenost a poznání začalo být nejdůležitějším. Dochází k reinterpretaci náboženství, již není možné se nekriticky řídit pravidly, který určuje někdo jiný. Mění se i vnímání člověka. Člověk se stává spojencem bohů.
Během poměrně krátkého období vznikly základní pojmy a kategorie, ve kterých lidstvo myslelo během celých následujících dějin a ve kterých myslí dodnes. V rámci tohoto individuálního vědomí, se zformovaly všechny velké civilizace Asie, středního Východu a Evropy.
Nyní jsme ve velice podobné situaci. Dnešní dobu lze nazvat druhým osovým věkem (E. Cousin) Současnou proměnu nejspíše bude možné charakterizovat jako posun ke globálnímu vědomí, které v sobě integruje hodnoty sebereflexivního, analytického, kritického vědomí Prvního osového věku, a kosmickou dimensi vědomí předchozího kmenového věku. Musíme znovu nabýt jednotu kmenového vědomí a vidět lidstvo jako jeden kmen,“ jak napsal filosof Leopold Swidler.
Ve své instalaci „Cesta k středu“ se vracím k metafoře „osového věku“, respektive k „Prvnímu osovému věku“ , odkud generuji motiv „osy“ jako klíčový prvek své instalace. Jádro současné krize vidím v tom, co by se dalo popsat jako „ztráta středu“,  kterou vnímám především jako ztrátu duchovního, etického ukotvení lidského života. Cosi, co by se dalo označit za páteř, nebo osu naší civilizace, se zhroutilo a celý kolos dojíždí setrvačností. Civilizace, která ztratí svůj střed, nebo páteř se ocitne v chaosu. Důvodem současné světové krize je, že chybí společná pozitivní sjednocující vize. Jinými slovy, civilizaci chybí pozitivní střed. To se stalo díky postmodernismu, ovšem netvrdím, že je špatně. Relativismus je totiž relativně prospěšný. Postmodernismus zničil starou páteř-nyní již anachronické základy naší civilizace a připravil tím prostor pro vytvoření nové osy, páteře.
Inspiraci a vzor pro obnovu této etické a duchovní dimenze vidím ve filosofii „Prvního osového věku“, artikulované mysliteli jako byli Sokrates, Buddha, Zarathuštra nebo Konfucius. Motiv „Středu“ byl sjednocujícím prvkem této doby.
Dalším důležitým tématem této doby bylo sebezřeknutí-„kenosis“. Lidé usilovali o to, aby v jejich středu individuální existence nebylo ego, ale božské prázdno – tao, které je spojujícím prvkem naší reality. To je důležitý moment pro právě rodící se globální vědomí. Spojení se vším-globální vědomí můžeme získat zkrze prázdno uvnitř nás. Teprve poté prožijeme fakt, že žádný z nás není uzavřeným systémem, ale naopak otevřenou strukturou, která je spojená s celou historii vlastního druhu, včetně Země a kosmu.
V instalaci jsem pracoval se slunečním archetypem. Nemám zde dostatek prostoru abych to rozvedl, ale archetyp slunce přímo souvisí s transformací vědomí, hledáním rovnováhy a středu, humanity ,základů společnosti a morální páteří. Realizovaná kompozice instalace je inspirovaná rozložením semen slunečnice a je složená ze 150 praporů. Opět asociace na sluneční archetyp a sluneční paprsky, které jsou v tomto případě nazlato natřené roxorové tyče. Krom motivu slunce, jsem použil i motiv praporu. Vlajka lidský vynález, který se za tisíciletí příliš nezměnil. Stále je to velice angažovaný předmět, který zhmotňuje nějakou sjednocující vizi. Instalace je protkána posvátnou geometrií , objevuje se jak v kompozici, tak v jednotlivých komponentech.
Zážitek z  instalace může být několika úrovňový.  První úrovní je dojem diváka, který instalaci vnímá ze země. Z dálky tyče nejsou vidět a člověk vidí pouze levitující obdélníky, které mají trochu hypnotický efekt. Člověk poté vchází do instalace, kde prochází mezi naprvní pohled chaoticky rozmístěnými prapory. Ovšem po chvíli začne vnímat nějaký řád a hlavním momentem je, když se dostane do středu instalace. Tehdy zažije pocit středu. Pokud se divák bude dívat z tohoto centra, uvidí kolem sebe v podstatě kruhovou formaci. To je docíleno třemi velikostmi vlajek a tyčí.
Druhou úrovní je pohled ze shora. Pouze shora je možné vnímat celou kompozici, což je symbolické. Abychom věci viděli komplexnější a takové jaké jsou, potřebujeme velký nadhled. Vznést se nad svoji současnou pozici. Samotná instalace se přirozeně otevírá do prostoru okolní krajiny i kosmu. Lze ji vnímat jako obrovský květ, jako kruhový les nebo jako galaxii.
Ze země instalaci lze vnímat jako cestu do hlubiny vlastního já, a ze shora spíše naopak jako expanzi již integrovaného „já“ zevnitř ven, která evokuje že samo toto „já“ je kosmem, jedním z mnoha středů či svorníků kosmu. Respektive, že vesmír sám, jak dnes naznačují někteří kosmologové (Joel Primack, Nancy Abramsová), se soustřeďuje na lidskou bytost, která je umístěna do samého středu vyvíjejícího se kosmu a stává se tak ohniskem jeho expanze, jeho další evoluce.

Podívejte se na video z Plzeňské Pecha Kucha Night, kde o Cestě k středu povídám.